Duševní následky hamburského požáru (1943) – scénické čtení

„Podle psychologických studií je 30 procent Němců narozených během druhé světové války traumatizováno – ztráta domova, odloučení, bombardování, hladomor, útěk a smrt blízkých příbuzných.“

S tímto citátem z Anne-Ev Ustorfs bahn-dreku Wir Kinder der Kriegskinder z roku 2008 začala scénická četba kurzu psychologie S4. Ale co vlastně je trauma, a jak s ním pracovat? Proč se mohou traumatické zážitky předávat i na další generace?

Těmto otázkám se exemplárně věnoval zapálený kurz na Hamburger Feuersturm, který se v roce 2023 dožil 80. výročí. Zkázná bombardování v červenci 1943, při nichž východ Hamburku byl do značné míry srovnán se zemí, nelze chápat bez celkového kontextu letecké války ve druhé světové válce. Ve své standardní knize o tom britský historik Richard Overy vykreslil velmi diferencovaný obraz útočné války nacistického Německa i reakcí v napadených státech, jako je Velká Británie, Polsko a Nizozemsko. S tímto tématickým celkem se zabývali Jonas a Justin. V centru jejich prezentace byl dokumentární film „London can take it“, který ukazuje reakce obyvatel po prvních pěti týdnech nepřetržitých nočních útoků od září 1940. Zdůrazněno bylo pocit sounáležitosti, klidu a pragmatických řešení, která byla při zvládání zničení nalezena.

Situace civilního obyvatelstva se však shodovala ve všech postižených zemích: válka a noční poplach se staly součástí každodenního života. Chinasa objasnil, co všechno patřilo do výbavy do úkrytu a jaké typy bunkrů v Hamburku dodnes najdeme. Velké ponaučení vyvolalo v památníku St. Nikolai vystavené stolní spilboardy „Luftschutz tut Not“, se kterým měly děti hravě vštěpováno, na co při cestě do podzemí při poplachem vzít ohled.

Dojemný výpověď židovské svědkyně Marione Ingram z její autobiografie „Kriegskind. Eine jüdische Kindheit in Hamburg“ z roku 2016 přečetly Betty a Tabea. Protože byly židovkami, ony a jejich matka nesměly do úkrytu. Tak zažily dosah výbuchu jedné bomby přímo v jejich domě v Eilbeku a poté bloudily bez ochrany po ulicích. Ironií osudu bylo, že byly prohlášeny za mrtvé, a tím nebyl dále vynesen deportační příkaz, který už byl na něj naplánován.

Dalším prominentním svědkem Hamburger Feuersturmu je ostrý písničkář Wolf Biermann. V písni „Die Elbe bei Hamburg“ zpracovává hrůzné obrazy, které jako dítě v Hammerbrook viděl. Působivě analyzovala Milena, jak Biermann prostřednictvím textu a hudby formuloval trauma do slov. Verš „Genau auf Sechseinhalb blieb meine Lebensuhr da stehn“ se zde stává symbolem zastavení života dítěte, které téměř nepřežilo požár útoku.

Jak jsou stopy zkázy stále patrné v obraznosti hamburského města, ukázaly Susanne a Clara. Stojí zde klasicistní domy z konce století vedle nenápadných cihlových budov, které po válce byly znovu postaveny z trosek nebo na volných bombových mezích. Totéž lze nalézt i ve městech, která tehdy byla napadena nacistickým Německem. Jako symbol zbytečného ničení, ale i pozdější politiky usmiřování stojí anglické Coventry, které v roce 1940 bylo srovnáno se zemí.

Zvláštností hamburské historie je relativně rychlá normalizace poválečného života pod britskou okupací a bezprostřední zřízení demokratického tisku a rozhlasu, jak to již v roce 1943 předpověděl Noel Coward ve své satirické písni „Don’t let’s be beastly to the Germans“.

Z psychologického hlediska popsala Malena městskou paměťovou kulturu. Ačkoli v Hamburku od počátku existovaly rituální vzpomínací akce a programy v rozhlase a televizi, cesta od tehdy překvapivě frázovité paměti, která udržovala emoce na uzdě, k hlubší psychologické analýze tehdejšího dění tehdy ještě nebyla volná. Na základě záběru z roku 1963, který odhaluje neshody mezi verbálními projevy svědkyně a neverbální obranou, diagnostovala Malena „neschopnost truchit“ – výraz doby, který zavedli Alexander a Margarete Mitscherlich v roce 1967.

Lesní lekce byla rámcována dojemnými svědectvími svědky a svědkyně Hamburger Feuersturmu, ale také jejich dětmi a vnuky. Kromě toho byly předvedeny úryvky ze dvou terapeutických rozhovorů, které pro nás připravil Henrik. V rámci dlouholetého hamburského výzkumného projektu „Erinnerungswerk Hamburger Feuersturm“ byly svědkyně a svědkové interviewováni. Pro mnoho z nich to bylo poprvé, co mohli o svých traumatických zážitcích hovořit v širším rozsahu a za profesionálního doprovodu. Déle nežli z minulosti příliš vnořená vzpomínka a příliš velké nebezpečí flash-backu, a proto byly všechny rozhovory taképsychoterapeuticky doprovázeny. Na otázku, co jim v průběhu desetiletí dalo oporu, aby se vyrovnaly s těmito bolestnými vzpomínkami, odpovědla svědkyně Marie W., zobrazená Malenou: „Ne. Vůbec nic. Jdu se svou pamětí sama.“

Tento záznam ukazuje rozsah toho, jak neukojená traumata formovala život svědků a svědky. Pokud však traumas není zpracována, je pravděpodobné, že se nevědomě přenáší na děti a vnuky. Může se stát, že i vnuci válečné generace trpí děsivými vnitřními obrazy, které připomínají traumy jejich prarodičů, například sny o hořících domech a zničených městech nebo nevyžádané obavy. Ve výjimečném proslovu prozkoumal To Uyen mechanismy transgeneračního předání traumat na základě výzkumů sociální psycholožky Angela Moré.

Jistě dojemný pan Frankenfeld ocenil práci psychologického kurzu v období od září 2023 do dubna 2025, která byla navíc nedávno oceněna i cenou soutěže „Demokratische Handeln“.

Zpráva: Eva Maschke

/2-Anfang-Susanne-sitzt-schon-1320x1775.jpeg 1320w, https://www.gymnasium-rahlstedt.de/WordPress_01/wp-content/uploads/2025/04/2-Anfang-Susanne-sitzt-schon.jpeg 1523w" sizes="auto, (max-width: 446px) 100vw, 446px" />

Fotografie: Antje Kirchbauer